KSČM v bludném kruhu
(K úvodnímu vystoupení M. Grebeníčka
na VI. sjezdu KSČM)
Po zběžném přečtení úvodního vystoupení M.
Grebeníčka, předsedy KSČM, na VI. sjezdu této strany, by se mohlo zdát, že mají
pravdu všichni ti, co se nechali slyšet, že "jde o ztrátu času, že zde
není nic nového ani lidsky hodnotného".
Není tomu zcela tak. Je sice pravda, že zde
čtenář nenajde nic hodnotného a již vůbec ne prolidového, ale je tu mnohé, co
vypovídá o politice této strany a o tom, o co jí jde. A právě proto, o čem
vypovídá, by si měl toto vystoupení každý pokrokově smýšlející člověk a
komunista zvlášť pozorně přečíst.
Předně, se přece jenom toto vystoupení od
podobných vystoupení v minulosti liší. Nemůže neodrážet skutečnost, že od
kontrarevoluce, na které se tato strana tak aktivně podílela, uběhlo bezmála
patnáct let. Mnohé z protikomunistické orientace této strany již nelze vrátit a
z novodobé historie země vymazat, a proto je zapotřebí z toho udělat součást
linie strany a představit to jako produkt pokrokovosti, taktiky, chytrosti,
jako součást toho, co opravňuje tuto stranu používat v rozporu s realitou název
"komunistická". Toto vystoupení se liší také v tom, že tak jako celý
sjezd, tak také samo vystoupení postrádá jakýkoliv otevřený ideologický odkaz
na ideově-politickou identitu strany, pokud si odmyslíme, že jako celek skrytě
kopíruje, a to nijak původně a chytře linii demokratického socialismu, tedy
linii tzv. olomouckého a kladenského sjezdu strany (1990, 1992). Není třeba
zdůrazňovat, že sociálně demokratická linie demokratického socialismu je linií
nepřátelskou učení vědeckého komunismu.
Svým pojetím vystoupení upozorňuje na to, že
si je vedení této strany vědomo toho, že se ještě musí držet nějakou dobu
"opodál" od určitých změn, které by rádo v tom či onom rozsahu
uskutečnilo. Vedení strany si uvědomuje, že by tyto změny mohly členské
základně vadit, že by je tato nemusela přijmout, a to přesto, že je tiše a s
pochopením přijímá, pokud se o nich nemluví ze sjezdové tribuny. Prostě před
členskou základnou strany je za její podpory až na výjimky možné
"dělat" státotvornou politiku v buržoazním státě a naplňovat velmi
zjednodušeně vyjádřenou sociálně demokratickou linii strany, ale nesmí se o tom
nahlas mluvit. Je až s podivem, jak si ti, co zradili svou věc (chce se věřit,
že u řady z nich to bylo skutečně komunistické přesvědčení), zakládají na tom,
aby se o jejich zradě otevřeně nemluvilo a veřejně nevědělo. Inu, jak typicky
české.
Již samotný titulek, pod kterým bylo uvedené
úvodní slovo zveřejněno: "Preferujeme alternativu mírové spolupráce před
násilím a válkou" svědčí o mnohém. Předznamenává nepřekonatelnou
nereálnost a rozpornost nejen vlastního vystoupení, ale celé linie této strany.
A pak, umí si někdo představit, že by
strana, která má v názvu byť neprávem "komunistická", před voliči
tvrdila, že je pro válku a násilí. Kdo by vůbec byl dnes ve
"sjednocené" Evropě pro válku? To není demagogie.
Ve vztahu k obsahu vystoupení a linii této
strany je však již pouhý tento titulek charakteristický pro jejich celkovou
zrůdnost, pro zrůdnost politiky této strany.
Představitel údajně moderní levicové strany,
ve které vidí volič ve své většině pokračovatelku předlistopadové (1989) KSČ,
pomáhá buržoazii doma i ve světě spoluvytvářet iluzi, jako by taková alternativa
ve společenství buržoazních zemí a za všude přítomné konkurence vlastní
kapitálovému vztahu mohla existovat.
Ano, podobný přístup je z pozice skutečně
levicového politického subjektu (a dvakráte pouze názvem komunistického)
zrůdný. Je proburžoazní a v praxi mimo jiné znamená stranění členství v NATO, v
EU, politice USA a jejich spojenců v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a jinde ve
světě, a to nezávisle na tom, co taková strana říká před voliči. Ani takový
vývod není demagogický.
V opačném případě by to pro levicovou stranu
(tedy také pro KSČM) znamenalo být nejen proti členství v NATO, v EU, proti
válečnické politice USA a jejich spojenců, ale, a to především by to znamenalo
denně upozorňovat na to, že taková alternativa, tedy alternativa mírové
spolupráce a nenásilí pro zemi, která je tak horlivým spojencem USA,
neexistuje. To by také logicky vzato znamenalo zříci se v této straně
státotvornosti v buržoazní (přesněji v pokontrarevoluční) společnosti a
neusilovat o podíl na vládě v zemi, která má svá vojska v zemích okupovaných
USA.
Ano, dá se říci, že předseda KSČM
poslušně podpořil polistopadovou iluzi, a také pravici - a to nejen v této
zemi. Postavil se do jedné řady s těmi, co chlácholí davy a světovou veřejnost
a přesvědčují je o tom, jako by něco takového bylo v současném světě a v České
republice možné. Jak úvodní vystoupení předsedy strany, tak její programová
linie jsou trestuhodným a protilidovým pokusem vnutit lidem nereálný pohled na
svět. Jde o nebezpečnou maloburžoazní "fantazmagorii", které mnozí
lidé uvěří, ale která je může ve svých důsledcích stát příliš mnoho.
Ano, tato strana se propůjčila k podílu na
podvodu vůči široké veřejnosti, vůči masám. Předkládá jí k věření to, že je
možné, aby se kapitál (buržoazie jako celek) vzdal v zájmu mírové spolupráce
násilí. Jinak by přece uvedené vystoupení představitele KSČM a její program
musely vypadat jinak.
To by ale v případě KSČM muselo jít o
důsledně levicovou stranu, která by si byla vědoma toho, že nemůže sedět
nečinně v parlamentě a laškovat s vládou o vládě v zemi, která je tak blízkým
spojencem USA. S USA lze totiž preferovat mírovou spolupráci pouze s
okupovanými a porobenými národy a nepoužití násilí uplatňovat pouze tam, kde
bylo původní obyvatelstvo v rámci cílevědomé genocidy vyvražděno.
Dnes mohou o reálnosti vize o spolupráci a
nenásilí mluvit jen naivkové nebo ti, co zradili podstatu pokroku a prolidské,
komunistické ideály. Skutečný mír a opravdová spolupráce je za současné situace
ve světě iluzí.
*
Za zajímavý prvek v úvodním vystoupení M.
Grebeníčka na VI. sjezdu strany lze bezesporu považovat toto jeho tvrzení:
"Vycházíme z toho, že dnes nikdo z nás vážně nezpochybňuje program strany
a její komunistickou identitu." Nezabývejme se nyní, zda tomu tak skutečně
je, či není. Víme, jaká je pravda.
Ano, jde sice o nehoráznou drzost a lež, ale
na druhé straně také o nesporný projev síly těch, co tzv. modernizovali po
listopadu 1989 KSČ. Na tomto sjezdu si již mohli tímto způsobem dovolit
prohlásit, že nikdo nezpochybňuje její "nekomunistický" charakter. To
je velmi důležitý sjezdový rys.
Podobné prohlášení svědčí mimo jiné o tom,
jak naivní byly v posledních letech řeči všech těch, co věřili či dále věří v
to, že je možné vrátit této straně za pomoci vnitřních sil její
předlistopadovou komunistickou orientaci.
A máme zde jedno z celé řady nadčasových
konstatování předsedy strany: "... v letech 1989-1996 jsme sledovali
jediný cíl - zachránit hodnoty, na kterých bylo postaveno naše hnutí..."
Chce se věřit, že předseda, obraceje se k roku 1989, myslí komunistické hnutí.
Pak jde ale o jednu z mnoha lží, jde o pokus psát novou, veskrze falešnou
historii této strany.
Opak je přece pravdou. V průběhu necelého
roku bylo nutné po listopadu roku 1989 tyto hodnoty zavrhnout a zcela je
zničit. Tak se také v říjnu roku 1990 na tzv. olomouckém sjezdu (mimo jiné
programově) stalo. Otázka však stojí ještě jinak. Proč mluví předseda KSČM o
roce 1989, když je všeobecně známo, že KSČM vznikla až na svém ustavujícím
sjezdu v březnu roku 1990 (po odštěpení z likvidované KSČ). Ano, je zde patrná
snaha měnit a činit nepřehlednou historii komunistického hnutí v zemi. KSČM,
jako nový právní subjekt s jinou ideově-politickou identitou, tak odlišnou od
předlistopadové KSČ, vzniká až v roce 1990. To vše M. Grebeníček ale dobře ví.
V březnu 1990 byl jedním z mála vyvolených, kterým dala kontrarevoluce důvěru a
byl zvolen do výkonného výboru nově na ustavujícím sjezdu vzniklé KSČM.
Důležitým sjezdovým poznatkem je také v této
souvislosti to, že lhaní předsedy nikomu na sjezdu a ve straně až na nepatrné
výjimky nevadí. Pro drtivou většinu členů této strany není důležité, že jejich
předseda lže, ale to, že mluví o "našich" hodnotách a o komunistické
orientaci strany, a tak jim umožňuje "zachovat" si navenek pochybnou
důstojnost.
Bez zajímavosti nejsou ani tato slova
předsedy strany: "... zůstává stranou (myšlena KSČM) a reálnou politickou
silou a slibnou perspektivou." V této souvislosti nejde o to zpochybnit
volební výsledky, ale o to připomenout předsedovi této strany jednu "maličkost".
Pozapomněl již poněkolikáté členům této strany a jejím voličům říci, jak je
něco takového možné ve společnosti, ve které šlo kontrarevoluci o opak. Zdravý
rozum napovídá, že pokud by byla KSČM skutečnou komunistickou stranou (a ne
pátou kolonou v komunistickém hnutí), a byla jako taková reálnou politickou
stranou se slibnou perspektivou, pak je nutné již dnes bez nadsázky začít
stíhat všechny ty síly, které se zasloužily o věc kontrarevoluce. Aktuální se
totiž stává otázka: "Proč se vůbec kontrarevoluce uskutečnila, když by
měli skuteční komunisté mít tak záhy takové perspektivy?"
Ano, podobná teze má smysl pouze tehdy,
pokud jde v případě KSČM o státotvornou stranu v buržoazní společnosti a naopak
postrádá smysl ve chvíli, pokud by byla KSČM skutečně komunistickou stranou.
Ano, podobná teze z úst předsedy strany je
sebeodhalující. Odhaluje stranu jako součást kontrarevoluce. Popřípadě dělá z
kontrarevolucionářů hlupáky, kteří se již nemohou dočkat, až jim budou
komunisté vládnout.
K zamyšlení vybízí také tato teze: "K
politice je třeba přistupovat realisticky bez předpojatosti, aniž bychom
slevovali z našeho programu." Když odmyslíme již určitou omšelost této
teze v rétorice této strany, nezbývá než upozornit předsedu strany na to, že
není žádný důvod, proč by měli ve straně sledovat z jejího nekomunistického
programu, a proč by tak konečně měli činit a kdo by je k tomu měl nutit?
Základem všech programových dokumentů této strany jsou přece programové
dokumenty tzv. olomouckého a kladenského sjezdu a ty, jak je všeobecně známo,
nemají s vědeckým komunismem, komunistickou linií nic společného.
A snad již jen na okraj by se slušelo
poznamenat: "Milý, zlatý učiteli marxismu-leninismu, ty dobře víš, jak je
naivní, i když za určitých okolností dobově účinné, když se zamění zrada za
smysl pro 'realitu'. Milý, zlatý učiteli marxismu-leninismu, zrada zůstane
zradou."
Uvedená teze má totiž smysl právě jen za
předpokladu, pokud půjde o nekomunistický program pokontrarevoluční státotvorné
strany. Jinak jde o blábol, jehož nebezpečnost si ve spojitosti s názvem
"komunistická" (KSČM) uvědomil svým způsobem jak J. Svoboda, tak M.
Ransdorf.
Pak ale neustupovat z programu státotvorné
strany není v pokontrarevoluční společnosti žádnou velkou zásluhou ani žádným
velkým strategickým a taktickým uměním vedení KSČM. Mimo jiné také v tomto
ohledu jde o zneužití zažité předkontrarevoluční frazeologie.
Až neskutečně jakoby z jiného světa působí
tato slova M. Grebeníčka: "Nevyhýbáme se žádné konkrétní spolupráci, která
je ku prospěchu lidí." Jde o další zneužití obecné fráze.
Ponechme stranou jak urážlivě odpovědělo
vedení KSČM na opakované iniciativní návrhy ke spolupráci právě v zájmu většiny
společnosti, a to jak ze strany Komunistické strany Československa, tak ze
strany Lidové unie národní a sociální záchrany a položme si otázku: "Proč
neuvedl předseda strany mimo ty, předpokládejme levicové politické subjekty, se
kterými strana skutečně pracuje?"
Nejspíš by musel uvést, že se stranou skutečně
samostatně levicové politické subjekty nepracují, pokud odmyslíme ty, které si
sama vydržuje a o kterých v podstatě oni lidé, až na nepatrné výjimky, ani
nevědí. Ano, zdá se, že tato strana levicové "spolupracovníky"
nepotřebuje a nebo ji již delší dobu tvořící se levicové subjekty za levicovou
nepovažují. možná již poznaly, co všechno tato strana udělala pro to, aby v
této zemi žádná skutečná levice neexistovala. A tak to vše dává smysl pouze za
předpokladu, že předseda KSČM měl na mysli spolupráci se sobě rovnými v rámci
programové "státotvornosti".
Za pozastavení stojí také tato teze:
"Jestliže Komunistické straně Čech a Moravy parlamentní aktivity a jejich
odraz v médiích přidávají na důvěryhodnosti, pak proto, že dokážeme jednat s
potřebnou odborností a zároveň lidsky poctivě."
Jde o lež. Lidé ve vedení strany přece dobře
vědí, že v rámci dané společnosti a za daných podmínek se o této zemi rozhoduje
v zahraničí a nikoliv v "jejím" parlamentě. Dobře vědí, že jim ani
nikomu jinému zahraniční kapitál nedovolí nic, co by mohlo ohrozit jeho
pokontrarevoluční postavení v zemi. Dobře vědí, že v této zemi nerozhoduje ani
ČSSD, ani ODS a již vůbec ne KSČM. Jde o pěstování iluzí, jde o to, aby
veřejnost uvěřila v to, že se věci dají zásadně změnit v jejím zájmu. A na
místě je konečně také otázka: "Co zabezpečili poslanci KSČM v rámci tzv.
žabomyších válek jednotlivých frakcí polistopadové elity v parlamentě. Po
pravdě řečeno, sem tam sekundují u "projektů", které nic ve své
podstatě na stavu společnosti nemění.
Lžou, neboť jinak by museli z pohledu
nezbytných společenských změn mluvit o "socialistické revoluci", a to
při své státotvornosti nemohou. Ti, co byli zrozeni v lůně kontrarevoluce (KSČM
se odštěpila z KSČ až v březnu roku 1990, nešlo o přejmenování strany, ale o
vznik jiného politického subjektu, jiné politické strany), musí vidět řešení v
pokontrarevolučním parlamentu a ve svém podílu na jeho činnosti. Kruh zrady se
tak uzavírá a neumožňuje vedení této strany a straně samotné skutečně revoluční
přístup.
Otázka stojí také takto: "Prosadili
by poslanci za KSČM něco bez podpory vládní či pravicové strany a hlasovali by
poslanci těchto stran pro něco, co by poškodilo zájmy kontrarevoluce?" To
není demagogie.
Proto je tak naivní ta část vystoupení
předsedy KSČM, ve které vypočítává zásluhy strany a jejích poslanců o národ a
stát. Není přece vůbec důležité, oč ve své státotvornosti její poslanci naoko
usilují, ale to, čeho skutečně v zájmu většiny dosáhli. Důležitá je základní
vývojová tendence, a proto je nutné za rozhodující považovat to, že se
společnost nachází ve složité situaci. A na této situaci má nemalý podíl
"dítě" kontrarevoluce KSČM.
Země se stala nejen ekonomicky a politicky,
a co do výše životní úrovně zemí rozvojovou, ale také velmi morálně zdevastovanou.
Stovky velkých závodů ukončily výrobu, privatizace umožnila zahraničnímu
kapitálu tu skrytěji, tu otevřeněji koupit v rámci konkurenčního boje závody a
podniky, a tak či onak ukončit jejich původní výrobu či je zcela uzavřít.
Trosky zůstaly po bývalé výzkumné a vývojové základně země. Tito lidé byli
součástí moci a hlasovací mašinérie, která má na svědomí mimo jiné členství
České republiky v nejreakčnějším vojenském bloku současnosti a účast vojáků
země v okupovaných státech, jako jsou Jugoslávie, Afghánistán, Irák. Sedíce v
parlamentních křeslech a usilující o účast na státní moci, se dívají, jak v
mnoha dalších zemích umírají tisíce a desetitisíce lidí v zájmu kapitálu, v
zájmu mamonu. Tito lidé se tak či onak podíleli na vlastizrádném zničení vlastní
obrany státu a na vzniku policejního státu, který přesto není schopen
zabezpečit ani základní bezpečnost svých občanů. O zuboženém stavu školství a
zdravotnictví se netřeba dlouze rozepisovat. A ve výčtu negativ by bylo možné
pokračovat. Nesmělá až cudná, ale především bezzubá, neúčinná a pozdní
kritika stavu společnosti na akcích strany a mezi členy této strany nezbavuje
tuto stranu zodpovědnosti za polistopadový stav společnosti, a to bez ohledu na
to, zda s tím členové této strany souhlasí.
Ano, ti, co byli od samého počátku a od roku
1990 v rámci KSČM u toho všeho, mají dnes tolik drzosti, že mluví o obhajobě
zájmů lidu, o tom, že jim jde o jeho prospěch.
Chce se poznamenat, že pomáhat lidu této
země budou do budoucna jiné síly než pokontrarevoluční elita na pomyslné a mocí
uznávané pravici a levici politického spektra země. Nemůže to být prolhaná
kontrarevoluční, zkorumpovaná elita, do které KSČ patří, ať se to některým
jejím členům líbí či nelíbí.
Bez poznámky by neměla zůstat ani tato slova
M. Grebeníčka: "Je o schopnosti (myšlena politika KSČM) manévrovat na
politické scéně, o jednání a uzavírání přijatelných kompromisů, což však nikdy
nesmí přerůst v bezzásadovost." Takto nějak vidí již bezmála patnáct let
zradu a podíl strany na kontrarevoluci (a ten je nepopiratelný) předseda
strany, která si neprávem přivlastnila v rozporu se svým programem název
"komunistická". Představitelům této strany nezbývá nic jiného než
jednou mluvit o umění politiky, podruhé o tom, že doba neumožňuje více, potřetí
o tom, že prioritou je opatrnost a záchrana strany, počtvrté o prozřetelné
taktice a popáté o přijatelných kompromisech a...
A tak, pokud jde o vzpomínanou
bezzásadovost, se chce věřit, že má na mysli, že se strana neprovinila proti
kontrarevolučním zásadám a principům. A těm se skutečně nezpronevěřila.
Ne, něco podobného není směšné ani
úsměvné, pokud jde o KSČM, jde nejen o politicky a ideově zuboženou
státotvornou, tedy proburžoazní stranu, jde navíc o stranu zuboženou morálně. Takto otevřeně je nutné o této skutečnosti mluvit.
Předseda této strany dále pronáší tato
slova: "KSČM od posledního sjezdu nabyla nové zkušenosti jak při kritickém
posuzování restaurované kapitalistické společnosti v České republice, tak při
hledání racionálních východisek.!
Ti, co sledují politické projevy této
strany, dobře vědí, že pokud jde o kritiku polistopadového období, pak se jedná
o kritiku "na oko", nijak neohrožující polistopadový vývoj. Vědí
také, že oněmi východisky myslí tato strana vylepšování kapitalismu, nikoliv
jeho zánik. To jsou ale projevy pokontrarevoluční maloměšťácké strany a
nikoliv projevy a východiska komunistické strany.
Za naivní a zároveň účelové je nutné
považovat ta slova v úvodním vystoupení, která velmi nepřesně charakterizují
komunistické hnutí ve světě. Je přece velmi zavádějící a nečestné konstatovat,
že se ve světě ke komunistické orientaci výslovně hlásí na 130 stran. Čestné by
naopak bylo říci delegátům: tolik a tolik komunistických stran se hlásí k
marxismu-leninismu a poté jim říci: tolik a tolik si tak jako KSČM ponechalo ze
zištných důvodů pouze komunistický název.
Jinými slovy: zcela záměrně je delegátům a
členům strany v úvodním vystoupení zamlžena složitost a různorodost přístupů
komunistických a dělnických stran a zejména pak ta skutečnost, že světové
komunistické hnutí bylo silně zasaženo důsledky kontrarevoluce v rámci zemí
bývalého socialistického společenství. Při tomto přístupu by pak musel předseda
strany také říci, že komunistické hnutí ve světě, tak jak jej chápala široká
stranická veřejnost v minulosti (jako cílevědomý subjekt schopný společného
postupu), po kontrarevoluci neexistuje.
*
Velmi stydlivě a jakoby neosobně se M.
Grebeníček věnuje ve vystoupení teoretickým východiskům činnosti strany. Když
zcela nesprávně mluví obecně o komunistickém hnutí (žádné takové ve smyslu toho
slova ve světě neexistuje a neexistuje za účasti KSČM ani v České republice.
Podle přístupu, který zvolila KSČM by v České republice musela existovat
nejméně dvě komunistická hnutí. Jedno by pak představovala KSČM a druhé KSČ.
Jak však víme, praxe je díky postojům KSČM ještě složitější.), říká: "Jako
podstatný a určující proud se v současnosti prosazuje ten, jenž se orientuje na
zájmy širokých neprivilegovaných vrstev společnosti, na humanistické a demokratické
hodnoty marxismu... Jsme přesvědčeni, že svět Marxových myšlenek, který stále
poskytuje inspiraci, bude mít i v 21. století patřičný prostor."
Těžko říci, kým myslí předseda strany ony
neprivilegované vrstvy společnosti, ale s jistotou je možné říci, že si vybírá
z K. Marxe zcela nevědecky pouze tzv. humanistické a demokratické hodnoty. Věc
se má však tak, že marxismus jako učení je komplexním učením o tom, jak se
zbavit společnosti, jak po nelehkém zápase nahradit společnost, jejíž obnovu po
listopadu 1989 představitelé strany a jejich ústy celá strana přivítali. To je
známá realita.
Jinými slovy, M. Grebeníček se nehlásí k
marxismu jako k učení o cestách, metodách a formách boje proti
vykořisťovatelskému řádu, jako k učení o sociální (socialistické) revoluci,
jako k učení o revoluční porážce kapitalismu. To však, jak vidno, v této straně
drtivé většině členů nevadí.
Jde o ještě hloupější přístup, než volí
celosvětově sociální demokracie a tzv. socialisté. A úplně na okraj chce se
věřit tomu, že také delegáti sjezdu dobře věděli, že pokud není marxismus
spojován s revolucí, s revolučním vystoupením mas a pádem a porážkou
"kapitalismu, pak přestává být marxismem.
Ano, nejdříve řekl M. Grebeníček, co si
nevědecky z marxismu vybral a pak prohlásil Marxovy myšlenky za inspirující.
Mnohem čestnější a nesporně i vědečtější by přece bylo sdělit delegátům, co si
jako předseda strany z marxismu vybral a co nikoliv. V takovém případě by však,
obávám se, stačilo straně a jejímu předsedovi, kdyby se místo marxismu dovolávala
biblického desatera.
A když již mluví předseda strany o tom, že
strana patří k onomu rozhodujícímu proudu, měl říci, že značná část komunistů
ve světě strany náležející k tomuto proudu nepovažuje za komunistické. Dodat je
pak třeba, že se tento tzv. proud jako rozhodující pouze jeví, a to dočasně a
především díky nesmírné a všestranné podpoře světové reakce.
*
A máme tu od těch, co chtějí programově
vylepšovat kapitalismus, tezi, o které se nechce ani věřit, že pochází z dílny
této strany. M. Grebeníček ze sjezdové tribuny skutečně pronesl tato slova:
"Globální ekonomika stejně jako řešení konfliktů dnešního světa se bez
mezinárodní spolupráce neobejde. Avšak globalizovaný svět současnosti to,
bohužel, není svět vzájemně výhodné spolupráce, výměny zkušeností, solidarity a
pomoci." Také v další části svého vystoupení upozorňuje M. Grebeníček na
další projevy vlády kapitálu.
Jaký paradox. Bez spolupráce, pro kterou
jste, to tedy, pane předsedo, nejde, ale současný svět, jak říkáte, není
bohužel světem vzájemně výhodné spolupráce, výměny zkušeností, solidarity a
pomoci. Takže se budete v politice strany programově snažit o něco, co
"nejde". Budete v rámci buržoazního parlamentu usilovat pouze o
"něco", co nemůže přinést nic z toho, co lidem slibujete. Tady sám
sebe a stranu usvědčujete ze zrady základních postulátů marxismu, z toho, že
jste se dostali do bludného kruhu těch, co sice vidí těžkosti (musí je vidět,
vidí je konečně také pravicové strany), ale pro svou zradu je nemohou
odstranit, a proto jsou nuceni na ně pouze programově, a proto historicky, jen
dočasně populisticky upozorňovat. Řešení, jak víte, je v třídním boji, v
socialistické revoluci, v diktatuře proletariátu, v existenci revoluční, bojové
strany dělnické třídy a ostatních pracujících, ale to vše je vám programově
zapovězeno a nic z toho nikdy nebylo od vzniku vaší strany součástí jejího
programu. Pokud takto vy a vaše strana činí pod komunistickým názvem, pak jde
ve vztahu k vědeckému komunismu, k marxismu-leninismu o revizionistický,
oportunistický, reformistický, renegátský, maloměšťácký a nejednou čistě
antikomunistický přístup.
A tady se dostáváme k názvu, pod kterým bylo
úvodní vystoupení zveřejněno. Když je svět takový, jak jej vidíte a popisujete,
proč stojí tak lacině v názvU. "Preferujeme alternativu mírové spolupráce
před násilím a válkou"? Jinými slovy, preferujete něco, čehož není možné
za současného stavu (kapitálového vztahu) ve světě dosáhnout. Komunisté ale,
pane předsedo, by měli být těmi, co budou tento svět zásadním, tím
nejzásadnějším způsobem měnit. Vaše zmatená snaha navrhnout takové změny,
nezbytná řešení je však více než úsměvná.
Říkáte, pane předsedo, že "kapitalismus
může sice dosáhnout vysokého lesku svého souhrnného bohatství, demonstruje však
současně svou mravní bídu, jestliže pro hladovějící a trpící lidi nemá většinou
nic jiného než slova náboženské či jiné útěchy. V lepším případě pak almužny,
místo společenské změny směřující k odstranění příčin hladu a utrpení."
Když ponecháme stranou zavádějící terminologii,
pak si není možné nevšimnout zmínky o společenské změně. Věci neznalý čtenář by
si mohl dokonce myslet, že jde o změnu postavenou na zániku vykořisťovatelského
společenského řádu. Není tomu tak. V další větě M. Grebeníček uvádí vše na
pravou míru, když navrhuje toto řešení: "Měl by vzniknout promyšlený
regulační systém, který by s předstihem a koncepčně řešil nastupující problémy.
Je třeba zabránit tomu, aby globalizace byla dirigována a deformována pohybem
od reálné ekonomiky stále více odtrženého spekulativního kapitalismu."
Ano, KSČM vůbec nejde o likvidaci
vykořisťovatelského vztahu, o řešení příčin, nejde o socialistickou revoluci,
ale jako řešení je zde navrhován, a to zcela vážně regulační systém. Něco
takového myšlenkově obsáhnout je o zdravou hlavu a těžce stravitelné nejspíš i
pro samotnou reakci. V zásadě nejde pouze o nemarxistický přístup, jde o obecně
o nevědecký přístup.
Globalizace sama je přece proces, který není
ve své rozpornosti ještě zdaleka ukončen a navíc je stále obtížněji ovladatelný.
Přesněji řečeno, stává se čím dál tím více v posledním období ovladatelný pouze
za cenu válek a nesmírného lidského utrpení.
V zásadě jde z úst předsedy KSČM o
doporučení shodná s doporučeními většiny maloměšťáckých a maloburžoazních
stran. Jde o doporučení spočívající ve vylepšování dané globalizace, jde o to
učinit kapitalismus tzv. lidštějším, a proto přijatelnějším. Komunisté ale, jak
známo, doporučují revoluční (jiné není možné) vystřídání jedné přežívající
společenské formace jinou pokrokovější (socialistickou). Proto nemohou mimo
jiné spatřovat v kontrarevoluci na rozdíl od představitelů KSČM
"naději" pro široké lidové vrstvy.
Ano, pokud jde o tato a podobná doporučení
jak řešit složitou situaci ve světě, v současnosti jde o smutné, ale zároveň
nesmírně poučné doporučení z úst představitele strany, která sama sebe i na
vlastním sjezdu usvědčuje z toho, že nemá s věcí komunismu nic společného.
Prostě představitel této strany znovu
zapomněl na maličkost: zapomněl sdělit, jak chce dosáhnout bez socialistické
revoluce společenské alternativy, a tak dále pokračuje slovy:
"Alternativou rozděleného světa je společnost založená ne na zisku
několika, ale na hodnotách solidarity, vzájemné pomoci a trvale udržitelném
způsobu života." Z hlediska marxismu-leninismu by bylo jistě nesmírně
zajímavé zamyslet se v tomto ohledu nad vlastním smyslem termínu
"udržitelný způsob života" z pohledu právě toho, že by se tak mělo
stát v buržoazní společnosti.
*
V duchu postavení své strany ve společnosti
a v kontrarevoluci vidí M. Grebeníček také výzvu Evropského parlamentu k
členským státům Evropské unie k tomu, aby tlačily vládu USA k dodržování
lidských práv. Spatřuje v ní jakési malé světlo na konci tunelu. Vystupuje jako
by v případě výzvy nešlo o to, že "slabší" zloději vyzývají
"silnější" zloděje k tomu, aby si uvědomili, že i slabší zloději mají
právo na část kořisti.
Nechce se věřit, že by si M. Grebeníček
myslel, že je možné spravedlivě ukončit nespravedlivou válku, kterou vedou USA
v Iráku a jinde ve světě.
Komunisté vědí, že taková možnost v
současném světě neexistuje, vědí, že v případě podobných výzev jde o hru před
světovou veřejností, na jejímž konci bude, pokud jde o Irák, ovládnutí irácké
ropy (nejen irácké) několika tzv. vyspělými zeměmi. Je však až s podivem, že
členové KSČM v takových a podobných tezích vidí řešení.
Také v tomto ohledu se jedná o to, že se
představitel s názvem komunistické strany propůjčil k vytváření iluze
spočívající v zásadě v tom, že je zde v rámci světového společenství možnost řešit
takovéto a jiné problémy.
K té části, kde se obrací s důvěrou v
autoritu OSN, je třeba dodat, že by se místo toho slušelo, aby zcela otevřeně
sdělil delegátům sjezdu, že vedení strany si je vědomo toho, že administrativa
OSN ve vazalském područí USA není schopna sehrát pozitivnější roli. Taková je
přece realita.
Pokud jde o budoucnost, prohlašuje předseda
KSČM věren linii vylepšování kapitalismu: "... je třeba vyvinout mimořádné
úsilí k zápasu za humánní, demokratičtější, sociálně spravedlivější alternativu
vývoje. Platí to pro levici v rozměru globálním, evropském a naléhavě i v
českých poměrech."
Jde opět o otřepanou frázi. Místo toho mělo
být řečeno: "Ano, máme takový cíl, ale dobře víme, že v rámci
polistopadové společnosti jej nelze naplnit. Demokracii pak chápeme jinak než
současná moc, a to s vědomím toho, že dnes musíme udělat vše pro to, aby byla
zachována stávající míra buržoazní demokracie, o které si neděláme iluze. Tak
nějak by měla k dané problematice přistoupit skutečně důsledně moderní levicová
strana.
Znovu je možné si všimnout také toho, že o
levici zde předseda strany mluví velmi obecně. V opačném případě by musel
považovat za levici jím ve vystoupení kritizovanou ČSSD a pak již nejspíš jen
svou vlastní stranu.
Z rámce již uvedeného přístupu nevybočuje
tato teze: "Je skutečně na nás, abychom vyslovili a v konkrétní každodenní
i perspektivní politice ukázali, že i v dnešní mimořádné složité situaci
českého státu lze udělat pro překonání ekonomických a sociálních problémů
mnohem více, než kolik je schopna dělat, než kolik dělá nynější vládní
koalice."
Přestože víme, že tomu tak není, vypadá to
tak, že M. Grebeníček skutečně ve svém politickém a morálním stihomamu uvěřil
tomu, že tzv. vyspělé státy v čele s USA by dovolily, aby členové jeho strany
nebo jiné síly dělali v České republice prolidovou politiku.
V rozporu se zásadní logikou společenského
vývoje a posláním své strany mluví M. Grebeníček dále o tom, že: "KSČM za
těchto podmínek musí nabízet a neustále rozpracovávat svůj vlastní koncept
efektivního vládnutí, strategického plánování a podpory ekonomického růstu,
zvýšení produkčního a exportního potenciálu české ekonomiky."
Co k takové fantazmagorii dodat. Snad jen
to, že buď si je předseda strany jist tím, že "je" za věrné služby
kontrarevoluci nechají její zabezpečovatelé ve světě na chvilinku vládnout,
nebo se rozhodl vzít útokem 'Zimní palác' a po pádu kontrarevoluce nastolit
vládu moderní (zatím blíže nespecifikované) levice v zemi. Problém však spočívá
v tom, že obě alternativy, pokud jde o KSČM, se zdají příliš nereálné.
Korunu tomu všemu dává předseda strany ve
chvíli, kdy se cítí na to, aby organizoval napravování nedostatků nikoliv pouze
v České republice a kdy prohlašuje: "Jde tu o společný úkol evropské
levice, o její vliv a akceschopnost...".
*
A pak tu máme najednou konstatování:
"Evropská integrace v podání Evropské unie není cestou do ráje."
Kdyby něco takového prohlásil představitel ODS, znělo by to důvěryhodněji.
Postoj KSČM k Evropské unii není neznámý.
Jak je všeobecně známo, vyvíjel se od v zásadě souhlasných postojů přes
postoje, které hloupě podmiňovaly vstup do Evropské unie změnami v této
instituci až po postoje obojaké a nejasně nesouhlasné. Změny v zásadě
souhlasného postoje si vynutily především postoje části voličů a nešlo tak o
zásadní změnu v chápání věci z pohledu vedení strany.
V každém případě prý občané o členství v
Evropské unii rozhodli v referendu a jejich rozhodnutí je nutné plně
akceptovat. Jak jednoduché a přitom přes všechny ty řeči kolem oportunistické a
hloupé. Poznamenejme pouze, že důsledně levicová moderní strana měla před
vlastním referendem rozvinout všestrannou kampaň proti vstupu země do Evropské
unie, a to, jak je známo, neudělala. Také v současnosti by součástí její
každodenní práce mělo být odhalování podstaty této instituce, toho, že vznikla
v zájmu kapitálu. Ničeho takového jsme však po sjezdu této strany nebyli
svědky.
V této souvislosti je snad na místě
dvojjediná otázka: "Čí zájmy budou mít z hlediska obhajoby v Evropské unii
a v Evropském parlamentu podporu většiny a tudíž 'navrch', a je vůbec únosné
uvěřit tomu, že by tyto organizace vznikly v zájmu obhajoby většiny, v zájmu
obhajoby pracujících, v zájmu dělníků a rolníků? Komunisté něčemu podobnému
nevěří a jednají na rozdíl od členů KSČM podle toho.
*
Nezaměstnanost. Ve svém vystoupení se M.
Grebeníček věnuje těmito slovy nezaměstnanostI. "Je pochopitelné, že
nezaměstnanost není jen problém 'o sobě', ale představuje hluboký odraz stavu
ekonomiky, stavu země, stavu politiky, stavu morálky." Jak prosté by bylo,
pokud by prohlásil, že nezaměstnanost je přirozeným důsledkem kontrarevoluční
obnovy kapitalismu v zemi. Něco podobného však jako jeden z těch, co "vítali"
kontrarevoluci, nemůže udělat a již vůbec nemůže mluvit o tom, jak
nezaměstnanost účinně řešit. Proto dále již poněkolikáté popisuje dobové
projevy vlastní kapitalistickému zřízení. Je si dobře vědom toho, že nemůže
neupozornit před voliči na projevy "jeho" společnosti, ale opět se
nezmůže na nic nového než na naivní východiska, která nemohou, a to ani
perspektivně ohrozit polistopadovou moc a stávající systém jako takový. V
bludném kruhu, ve kterém se jeho strana a on sám nachází v důsledku zneužití
názvu "komunistická", není schopen nalézt řešení, která by vedla k
odstranění příčin nedobrého stavu společnosti. Navrhuje proto opět již
poněkolikáté, a to zcela vědomě, východiska, která odzbrojují skutečnou opozici
v zemi a uvádějí veřejnost v omyl spočívající v iluzi o možnosti nápravy
neutěšeného stavu v rámci polistopadové buržoazní společnosti. Ve svých
důsledcích tyto zbloudilé řeči odzbrojují potenciální opozici a ztěžují dočasně
proces jejího formování.
Jako u vytržení předseda strany činí další
objevy a prohlašuje: "Současnou pozici českého státu chápeme jako návrat k
silné ekonomické a politické závislosti na cizí mocnosti... Sociální stát
přestává být jistotou pro Evropany a vzorem pro ty země... To, čeho jsme
svědky, není nic jiného než z řetězu sociálního státu utržený
kapitalismus."
Ano, jde o další nehoráznost. Předně, země
bude vždy tak či onak závislá na zahraničí. Důležité je, aby ona
"závislost" zemi v jejím rozvoji pomáhala a nikoli ji ubíjela.
Komunisté dobře vědí, že v kapitalistické společnosti nemůže existovat jiný než
kapitalistický stát a ten se za dané situace chová v České republice zcela
přirozeně. Kapitalistický stát se nikam neutrhl, je tím, kdo kapitálu věrně
slouží, je jeho produktem. Mluvit proto o utržení kapitalismu z řetězu takového
státu je v lepším případě nevědecké a naivní.
Není nijak těžké uhodnout, kam těmito a
podobnými slovy M. Grebeníček míří. Krok za krokem také tímto svým vystoupením
přesvědčuje členy strany o tom, že v kapitalistické společnosti může existovat
sociální stát a při troše úsilí snad také socialistický stát.
Vypadá to dokonce tak, že kdyby ČSSD jen
trochu chtěla a nesabotovala úsilí KSČM, mohl již takový sociální stát dlouhou
dobu v České republice existovat. Ze slov M. Grebeníčka skutečně vyplývá, jako
by jeho strana věděla, jak na to. To je v pravdě smutné, i když poučné
zjištění.
Komunisté vědí, že v kapitalistické
společnosti nemůže existovat žádný skutečný sociální stát (a již vůbec ne
socialistický stát v podání KSČM). Vědí však také, že v určitém období může
kapitalistický stát hájící zájmy kapitálu dočasně upustit vykořisťované většině
z prostřeného stolu kapitálu více drobků. Mluvit však o takovém státě jako
sociálním je hloupé. Kapitál, jak víme, povolí trvaleji vždy pouze tolik
sociálních vymožeností a tolik demokracie, aby to neohrozilo samu jeho
podstatu. Pokud se cítí být ohrožen, neváhá sáhnout k tvrdým represím a již
vůbec se nermoutí nad vysokou nezaměstnaností.
Znovu v této části vystoupení M. Grebeníčka
vystupuje do popředí již konstatovaný rozpor. Spočívá mimo jiné v tom, že
nelze, aby jako představitel moderní levicové strany před členy strany a jejími
voliči neviděl neutěšený stav společnosti, který není jej však pro zradu
vědeckého komunismu schopen řešit, a proto takové množství nehorázností.
Dalo by se dokonce říci, jak moc by se této
straně "ulevilo", pokud by řekla pravdu o své skutečné orientaci a
opustila bludný kruh dnes už až úsměvné, ale stále pro zájmy většiny nebezpečné
programové linie. To však, jak víme, v případě těch, co tvoří pátou kolonu v
komunistickém "hnutí" v zemi a chtějí sedět v parlamentě a ve vládě,
není možné.
Také proto jsme svědky ve vystoupení
předsedy KSČM dalších nehorázností. Mimo jiné se dozvídáme: "Vládnoucí
elita, mezi kterou patří jak koaliční představitelé, tak pravicová Občanská
demokratická strana, je úzce spojena se zahraničním kapitálem a jeho českými
odnožemi. Oni a jejich nejbližší a ideoví sympatizanti, získali takové
bohatství a ekonomický vliv na chod české společnosti, že o žádné zásadní
změny, veřejnou kontrolu a funkční daňový systém pochopitelně nestojí."
Chce se poznamenat, že žádná vládní koalice
v kapitalistické společnosti za stávajícího stavu a poměru sil ve světě neudělá
nic jiného, než si přejí její chlebodárci, že se nebude konat žádné "socialistické"
překonání sociálních a ekonomických problémů. Chce se dokonce dodat, že vše
nasvědčuje tomu, že dojde celosvětově k jejich výraznému prohloubení.
Pokud jde o východiska z dané společenské
situace, M. Grebeníček se znovu a znovu chová jako by kolem neexistoval
současný svět. To je napováženou. Jde dokonce tak daleko, že mluví o tom, že
"má svoji účinnost argumentace o přednostech sociálně orientované a k
socialismu směřující společnosti..." Právě v této souvislosti a podobě se
zmiňuje předseda strany o socialismu. Právě v těchto slovech je obsažena
podstata podvodu této strany na členech a voličích. Podle M. Grebeníčka a
vedení této strany je možné směřovat sociálními reformami (vylepšováním
kapitalismu) k socialismu. V jeho podání se tak mimo jiné stává současný
kapitalismus jednou z fází socialismu. Tak se zbavuje KSČM potřeby
socialistické revoluce. Tento přístup tvoří podstatu programové linie KSČM.
To je ve své účelovosti a naivitě až famózní, i když nijak původní objev.
*
Všude přítomným charakteristickým rysem
vystoupení M. Grebeníčka a celého sjezdového jednání je také nadhled, který byl
zvolen k hodnocení podílu KSČM na polistopadovém vývoji společnosti. Vše vypadá
tak, jako by tato strana vítající kontrarevoluci, a kontrarevolucí a pro kontrarevoluci
také zrozená, nenesla na současném stavu společnosti žádnou vinu, jako by za
vše mohla tzv. pravice a současná vládní koalice. Opak je však pravdou, tato
strana byla v zásadě u všech polistopadových zrůdností a na současném stavu se
tak či onak podílela nemalou měrou.
Vpravdě zajímavým způsobem reaguje předseda
strany na kritiku samotné strany, kterou, jak si uvědomuje, nelze před voliči
opominout. Sobě vlastním způsobem tvrdí: "Kritický pohled na činnost KSČM
není však dán její programovou zásadovostí, ale poměrně nízkým procentem
úspěšnosti při prosazování našeho programu." Pokud necháme stranou to, že
se ona zásadovost nevztahuje k vědeckému komunismu, pak v této větě, jak se
zdá, vrcholí programový a nejen programový stihomam této strany. Snad není od
věci, pokud položíme v této souvislosti takovouto otázku: Skutečně si, pane
Grebeníčku, myslíte, že je možné vaše programové sliby naplnit ve stávající
společnosti založené na kapitálovém vztahu? Pokud ano, pak byste se sebou měl
rychle něco dělat a pokud ne, pak by bylo dobře lidem tolik programově nelhat a
dát něco málo na mnohem racionálnější 'vize' M. Ransdorfa. Ovšem, to pouze v
případě, že vám jde o prosperitu strany v budoucnosti.
M. Grebeníček ve svém vystoupení také
prohlašuje, že: "Naším prvním a hlavním koaličním spojencem jsou levicově
smýšlející občané České republiky." Zde zase mimo jiné pouze o frázi.
Nutno však podotknout, že se jedná o chytrý manévr, kterým se vystupující
vyhnul potřebě vyjádřit se konkrétněji o neexistující, skutečných a levicových
spojencích strany. Jen na okraj. Přesto by nebylo na škodu říci, že mnozí z
těchto tzv. spojenců svou podporu straně spojují s politikou předlistopadové
KSČ.
*
V závěru svého vystoupení mluví M.
Grebeníček o tom, že strana "bude také současně koncipovat samostatnou
politiku ve všech vazbách a společenském kontextu. To je cesta k nalezení širší
podpory našeho programu, která nám umožní v první fázi zmírňovat důsledky
kapitalistické restaurace a následně je řešit". Jde údajně o to nahradit
současný "zbytkový sociální stát" spravedlivějším prosperujícím
systémem.
A jsme opět v zajetí bludného kruhu
"made in KSČM". Chybí chytrá a racionální východiska, chybí
východiska reálné politiky moderní levicové strany při vstupu do třetího
tisíciletí.
K charakteru strany se tentokráte její
předseda vyjádřil těmito slovy: "Pro evropskou levicovou stranu, která je
hodna toho jména, a KSČM je takovou stranou..." Konečně tak či onak jasně
předseda strany říká, jaký je charakter "jeho" strany. Jen škoda, že
z tohoto pohledu neviděl samotné komunistické hnutí v jeho různorodosti.
Z tribuny sjezdu také zazněla tato slova:
"Chceme Evropu, která čelí nezaměstnanosti a bídě, chrání přírodu i lidské
zdraví a upevňuje sociální politiku." Chybí snad už jen dodat: ... a jsme
přesvědčeni, že nám na cestě za takovou Evropou budou konečně pomáhat všichni
kapitalisté, kteří nechají za své peníze pro příště zvolit takové politiky,
kteří nás pochopí a spolu s námi ruku v ruce vybudují socialismus.
Stejně veřejnost ohlupujících je deset
úkolů, které předseda strany vyjmenovává v závěru svého vystoupení.
*
Také tímto vystoupením byla znovu potvrzena
letitá linie této strany spočívající v pěstování iluze o kontrarevoluci, v
pěstování iluze o tom, že je možné dojít k sociálně spravedlivé společnosti bez
pádu kapitalismu. Především však v rámci této linie byla znovu potvrzena role
páté kolony pro stranu zrozenou za tímto účelem vlastní kontrarevolucí.
Smutné. Jistě, ale především velmi poučné.
V.B.(Československý komunista/JISKRA, číslo
83/84